středa 18. dubna 2018

S debilem v zádech ....

....se nejede vůbec dobře. Měl jsem dneska cestu malinko do světa. Do těch pro mě celkem ohavných rovin mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví. Pro rotavátor. A odložit to nešlo, neb pán nebyl náchylný k nějakému "zamlouvání" a cena byla kulantní.
Tak jsem tedy odpoledne vyjel. Nerad. Na dnešní den se avizovalo velké rojení ozbrojených sborů na silnicích a tendence "Pomáhat a chránit" , ať chceme nebo nechceme se projevovala velmi silně.
Vybral jsem si raději nejslušnější auto, které mám k dispozici. Má tempomat a to se dneska docela   hodilo. Hlavně v těch otravně dlouhých vesnicích, kde bych mohl mít problém dohlídat limit. Noha těžkne a těžkne a najednou to může být i dost přes povolenou padesátku. Rojení bylo masivní, hlídek jsem potkal opravdu dost, ale cesta byla v pohodě.
Až ta cesta zpět... Za Čáslaví mě dojel jakýsi Vendelín s cisternovým návěsem a počal být nervózní. Hlavně tehdy, když jsem v obcích dodržoval padesátku. Seděl mi skoro na přívěsu, občas blikal. A za odbočkou na Golčův Jeníkov už bylo jeho pnutí nezvladatelné.Kamera sice nic ještě nevidí, ale v zrcátku už jsem viděl kamion v protisměrném odbočovacím pruhu, jak nasadil na předjíždění. Však jsem jel jen trapných 90...


Pan kočí od povozu se držel známé hlášky, že čára není zeď. :-)


Ale ejhle! Copak to? Auto naproti...  Přibrzdil jsem já i protijedoucí, ten se až na krajnici uchýlil a věc se podařila!. Předjel mě. Hurá!


Pak jsem si ale dovolil dost - probliknul jsem ho dálkovými světly. A záře krásných výkonných ledkových couvacích luceren mi byla odpovědí.


Celkem by mě to snad i nechalo docela v klidu. Ale v těch stoupacích pruzích už tak udatný nebyl, táhl se jak smrad, jak by řekla moje nebožka bába.. Tak abych nemusel brzdit, předjížděl jsem zase já.


No, nejvíc mě pak dojímá, když tihle borci nadávají na "pumpičkáře", cítí se ukřivdění kvůli kdečemu. Doufám, že ještě někde na trase potká nějakou hlídku, která ho změří. Nejsem zlý ani mstivý, ale docela bych to tomu Vendelínovi přál.

čtvrtek 12. dubna 2018

Do Chotěboře za kulturou....

... se nedá jezdit moc často. Pokud tedy máte jen trochu specifické nároky, moc štěstí Vás v Chotěboři nepotká. Je lépe sledovat události v Havlíčkově Brodě, Žďáru nad Sázavou či Jihlavě. Pořadatel přece jen čeká, že by měl malinko vydělat, či aspoň neprodělat příliš tak bývá výběr účinkujících tomuto záměru podřízen.
Ale občas se zadaří, že se i v té Chotěboři vyskytne akce na kterou stojí za to jít . Dnes to byla Hana a Petr Ulrychovi s Javory.
Je třeba podotknout, že Chotěboř má sice zimní stadion, fotbalové hřiště, umělý trávník na malém hřišti, betonovou "sochu" čerta v parku, ale nemá žádný normální sál. V ZUŠ je jen malý sál, kde se dělají svatby a případně nějaký menší koncert. Ono na vážnou muziku stejně víc než 30 obyvatel většinou nepřijde, i s těmi přespolními.
Pak je tu ještě chotěbořské kino. Klasická stavbička ze zlatých 50. let minulého století. Sice dává přenosy z Metropolitní opery, ale...
A zbývá nám stará "dobrá" Sokolovna. Na tancovačky asi celkem prima, i cvičit by se tam asi dalo, ale na koncerty nic moc. A ještě nedávno tam byly židle, že i elektrické křeslo proti nim lákalo ke spočinutí stejně, jako dříve krásná křesílka Halabalova. Část židlí už je sice pohodlnější, ale dnes jsem narazil na jiné limity tohoto sálku.
Měl jsem lístky na balkon, bratru za 320 Kč v předprodeji. Za Ulrychovce dobrá cena. Pro nás starší je to muzika k nezaplacení. :-)
Ovšem ten limit... Nenažranost slovutné městské firmy CEKUS? Nebo jiný motiv? Boční strana balkonu má totiž také sloupy. Prostorově se sice mezi ně vejde těch 6 židlí, to ano. Ale když dostanete místo u sloupu, vidíte velké kulové. Kdy za ty peníze k takové vstupence alespoň slovutná městská firma půjčovala periskop. To bych chtěl ale od života příliš. Šlo sice hlavně o muziku a tu jsem slyšel. leč mírná pachuť zůstává.
Ale koncert to byl krásný, ta baba má hlas pořád úžasný! :-)


pátek 23. března 2018

Je ustálený zvyk za škůdce.....

.... považovat různý obtížný hmyz,  všechny ptáky se zahnutým zobákem a všechny šelmy. To přinejmenším.
Čím dál častěji mám ale neodbytný pocit, jestli největšími škůdci nakonec nejsme my - lidé. A myslím si, že právě takový případ jsem potkal dneska.
Po obědě zase manželka šla vyvenčit mě a oba pejsky k Doubravce. Průběh normální, psi dneska ani nikde nerevírovali kolem vody, jako v minulých dnech. Pohoda. Až pak  cestou zpět se náš Lumpík došel z louky podívat blíž k cestě. Zastavil se na místě a začal něco vyštěkávat. Nebylo vyhnutí, musel jsem se za ním jít podívat, co našel. Občas nám takhle postává a vyštěkává  ježka, když je léto. To teď ale nehrozilo.
No, bylo to nemilé podívání. na cestě ležela  vydra říční s krvavou ránou na hlavě. Už byla tuhá. Byla to nepochybně ona vydra, kterou mi minulé dny na břehu rybníka Stavenov značil v kořenech můj druhý psík - čuba Jack russela teriéra. Ta pozná neomylně, pod kterým pařezem na kraji rybníka vydra je, nebo nedávno byla. 
Smůla je, že když vidím na řece Doubravce vydru, nemám foťák a to zvíře se mi jen mihne. Tak až dnes jsem si mohl vyfotit nebožku....





A jsme u toho. Kdo je vlastně ten škůdce? Nějak si neumím představit, že by ona vydra v sebevražedném úmyslu vylezla na smrk a ukončila svůj život pádem na zem a rozbitím hlavy. A jak jinak k tomu úrazu mohla přijít? Napadá mě zase jenom člověk. 
Kdyby byl nalezen mrtvý náš drahý pan prezident, byl by okruh podezřelých obrovský. Asi tak  5 milionů lidí, z toho velmi vážne podezřelých by bylo pár set tisíc "pražských kavárníků". 
U vydry je ovšem počet možných pachatelů výrazně menší. Vždyť je to škůdce... A pár desítek metrů od místa nálezu  je pstruhový revír a rybník s mladou rybou. Kdo ví. Třeba opravdu spáchala sebevraždu... Ať je pravda jaká chce, nebožka ještě po smrti prospěje vědě. Za chvíli si ji u mě vyzvedne pán ze Stanice Pavlov o. p. s. a nebožka bude zkoumána a pitvána. Prý půjde hlavně o genetiku.

sobota 17. března 2018

Černobílé střípky z krajiny dětství

Tak jsem měl zase cestu do svého rodného města. Tátovi vrátit psa, který byl u nás na bytě. Astma se upravilo, tak mohla Babulka jet zase za svým páníčkem. 
Cestou domů mě to ale popadlo. Udělal jsem otočku a zajel se podívat k Lužnici. Co ten les Hroňák? Jak asi dneska vypadá? A co tamní pískovna?
Za chvíli jsem vystupoval u Hroňáku. Na první pohled žádné zásadní novinky.


Popošel jsem kousek k zahrádkářské kolonii. Její plot, to bylo první místo, kde jsem co děcko  viděl zimní špajzku ťuhýka šedého. Nebyly tu ty tůje, ale na plotě bývali od Ťuhýků napícháni do zásoby hraboši polní.


Kousek odtud je chata soběslavského řezníka Janeše. Jen přes cestu. V době, kdy všichni měli v kolonii nudli pozemku na příděl a povolenou stavbu jen malé chatky, pan řezník měl pěkný velký pozemek u Lužnice a na něm CHATU! tehdy pro nás symbol maloměstské řeznické rozežranosti a nevkusu. V omítce komínu se skvěly byrevné kamínky, luxfery na schodišti byly barevné a když se uvnitř rozsvítilo, bylo vidět, s jakým vybraným vkusem si to pan řezník zařídil. Do dneška nezapomenu hlavně na světlo v pokoji: na řetězech zavěšené nalakované kolo od žebřiňáku, posázené po obvodu barevnými žárovkami. Ale dnes, s odstupem mnoha let a po mzkušenosti s českým podnikatelským barokem mi ona chata připadá jak obecní pastouška! :-)



A došel jsem se podívat k řece. Lužnice je pořád krásná. Strom, kde měly hnízdo sýkory babky už je dávno pryč a na březích je znát, že jsou upravované. Bývalo zu místo, kde šlo sejít až k hladině a házet plochými kamínky žabky do půl řeky.



Zbývala pískovna. Překvapení se nekonalo. Mírně zarostla, ale je skoro stejná. I to místo, ve kterém jsme sjížděli jako kluci z horní hrany pískovny na kolech dolů jsem našel. Jen bych se asi dneska víc bál... Tady bylo místo, kde mi táta prvně předváděl brouka svižníka. Kdo ví, jestli tu ještě jsou. Musím ocenit tátovu obětavost, kdy mi ho chytil do celofánového obalu jeho cigár, abych si ho mohl v klidu prohlédnout. Ty potvory jsou totiž opravdu neskutečně rychlé!



Z Hroňáku mám co děcko i jednu vzpomínku na skvělé soběslavské myslivce. To jsme takhle jednou s tátou šli lesem a na protější straně Lužnice se ozvaly výstřely. A nám svištěly broky kolem hlavy. Plácli jsme sebou na zem tenkrát opravdu rychle. Ono je to stále stejné - moc starostí si myslivci nedělají ani dnes. A tenkrát klidně stříleli přes řeku do lesa ve svahu na protějším břehu...
Ale být u Hroňáku a nestavit se u bývalého Špačkova mlýna? To nejde. Tak jsem kousek popojel. Poprvé jsem viděl soběslavskou čistírnu odpadních vod u Lužnice. Stavěla se až v době, kdy už jsem se odstěhoval a netušil jsem, jak blízko mlýna je postavená. Špačkův mlýn , jehož součástí byla kdysi i elektrárna pamatuji jako zanedbané stavení, obklopené starým ovocným sadem. Ten sad měl jednu malou zvláštnost. Hnízda vrabců. Že to není nic zvláštního? Možná. Ale tady byla hnízda volně postavená v hustých korunách ovocných stromů, nepamatuji, že bych to někdy potom ještě potkal.

Hospodářská část je dnes ne jen sešlá, ale i padající.


Ale blýská se na lepší časy. Je  obnoven jez a malá vodní elektrárna a začíná se opravovat i obytná budova.




Ale rybáři na lodičkách asi na Lužnici ubývají. Tahle už na řeku asi nevyjede. :-(


A zpátky do Soběslavi. V loukách, kam jsem s tátou chodil pozorovat čejky a kroužkovat jejich mláďta se staví. Město se rozrůstá a polyká další plochy.


pátek 9. března 2018

Páteční špačkování

Řeklo by se, že v pátek nemá jeden ke špačkování příliš důvodů. Počasí ucházející a dva víkendové dny. Ale špačkuji už od rána. Jen si vzpomenu na inaugurační projev naší staronové hlavy státu, musím špačkovat. Ten nenávistný žlučovitý stařík vždy překvapí. A vždy, když to vypadá, že dna je  dosaženo, padá ještě hlouběji. Je tam asi stejný potenciál, jako u Hranické propasti. Tam také víme jen to, že je to nejhlubší zatopená sladkovodní jeskyně světa, ale hloubku dna zatím neznáme. jako s naším prezidentem Zemanem...
Ale špačkovat, to není řešení. Manželka to nerada poslouchá, když špačkuji. Byl jsem v pokušení to po dobrém obědě utnout a místo špačkování chvilku tlouct špačky. Ale manželka chtěla mě i psy vyvenčit. I tahle varianta tedy padla.
Venčení mi ovšem dalo novou inspiraci, jak špačkovat a při tom nenadávat ani v duchu. A dopadlo to takhle.... JE TU JARO!










pátek 2. března 2018

Zlaté staré časy...

.... se nám plíživě a nenápadně vrací. Když jsou teď ty mrazy a nemám ještě tolik práce venku, koukám častěji na zprávy a mám z nich čím dál častěji nedobré pocity kolem žaludku. Až blivno se mi z nich dělá.
Zásluhou našeho neváženého pana prezidenta a nejen jeho, nám zase vyplouvají na povrch rozličné podivné existence. Třeba takový odborník na policejní práci pan Ondráček. Na třetí pokus se konečně stal šéfem komise pro kontrolu GIBS. Asi i  "díky" tomu, že dvacet opozičních poslanců  prostě nebylo v práci. A najednou je pozdvižení. A přitom většině lidu obecného to je, zdá se, úplně jedno.
Panu Ondráčkovi se nejvíce vyčítá, že jako člen pohotovostního pluku SNB zasahoval na Národní třídě.Zrovna to je samo o sobě věc, kterou bych mu vyčítal nejméně. Divné, viďte? Pokusím se vysvětlit, proč.
Měl jsem na střední škole spolužáka. Proplouval tou zahradnickou školou s více či méně odřeným hřbetem až k maturitě. Malinko grázlík, ale vůbec ne zlý člověk. Jen už třeba asi od svých 16 let jezdil, samozřejmě bez řidičáku, do školy odněkud od Prahy starým Trabantem. Na pivko si rád zašel a tak. Nikdy ale nikomu neškodil a byl to celkem fajn spolužák. Ale blížila se maturita. A s ní určitá nejistota, jestli odmaturuje. A pak vojna. Na dva roky, bez naděje na modrou knížku. K tomu se začalo ve škole agitovat, zda nechce někdo po maturitě nastoupit k SNB. Podepsal to. Soudruh ředitel se zaradoval, že má dušičku a čárku k dobru u vrchnosti. Taková věc aspoň částečně vyžehlila některé dřívější přešlapy ve výchovné práci. To třeba, když sestra mého kamaráda z evangelické rodiny podala na té samé škole přihlášku na studium bohosloví.
Páni učitelé neházeli onomu spolužákovi při maturitě klacky pod nohy, byli k němu vlídní a odmaturoval. I on musel tím pádem projít pohotovostním plukem SNB. Měl ovšem to štěstí, že to bylo o několik let dřív a nemusel tedy mlátit po hřbetech demonstrující děcka.
Nevyčítám tedy panu Ondráčkovi ani tak tu věc, že dostal rozkaz a byl tam. Ale že bil a že i byl aktivní a ještě o věci "moudře" rozprávěl v Československé televizi. A zaráží mě, že ani s odstupem mnoha let mu nepřipadá nic špatně.


Ona ta doba dnešní doba není pro nás starší tak jednoduchá, jako byla pro naše rodiče. Není jistota práce a příjmu a když už ten příjem je, nebývá v řadě profesí úplně dostatečný. Takovým lidem je pak jedno, že mají svobodu cestování, projevu, dokonce i po projevu a že na jejich děti nedává doporučení na školu soudružka z uličního výboru. Vzpomínají na časy, kdy bylimladí a žilo se snadno. Pak volí různé Okamury, Babiše a podobné a doufají, že jim jejich dnešní problémy vyřeší. A co s tím? Nějak nemám žádný nápad....

pondělí 26. února 2018

Odlov škodné...

.... může mít různé podoby. A každá zájmová skupina na škodnou má zpravidla jiný názor. Jiný názor mají ochránci přírody, zpravidla opačný než oni mají myslivci a rybáři. A úplně jiný názor mohou mít i politici.
V našich zemích i přes to všechno zatím docházíme ke shodě, co škodná je. Už se nestřílí masově všichni dravci. Zřejmě  jsme dospěli ke shodě, že pak by se museli střílet i všichni zemědělci se širokými sekačkami, kteří každoročně zmasakrují víc drobné zvěře, než všichni dravci dohromady.
Proti stavu dřívějšímu se, kvůli prasečímu moru, dospělo k tomu, že je zdrávo lovit daleko intenzivněji černou zvěř. Z mého pohledu dobré.
Někteří politici mají ovšem na škodnou názor zcela specifický. Zářným příkladem je v tomto progresivním přístupu náš, lidem obecným milovaný, prezident Zeman. Jeho památný výrok, že novináře je třeba likvidovat je toho důkazem. I Vladimír Putin se v tomto ohledu jeví býti zpátečníkem. Dle něj stačí stavy pouze omezovat.
Pan prezident je ve své genialitě utvrzován ještě rádoby vtipnými dárky různých vlezdoprdelků...


No, u nás se zatím naštěstí tento pohled na škodnou obecně neujal. Leč bojím se, zda to není pouze dočasné.
Podívejme se na naše bratry Slováky. Situace tam začíná nabývat úplně jiných dimenzí. Už se tam evidentně pojem škodná rozšířil i na novináře. Byl jsem velmi šokován, když jsem si dnes přečetl o vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky. Komu asi šlápl na kuří oko, že musel zemřít? Jsem velmi zvědav, zda bude dostatek vůle věc vyšetřit. Je to přece jen jenom škodná, alespoň z pohledu našeho pana prezidenta a tvorů jemu podobných....